O životě s endometriózou. Zpověď klientky...
Jak se dostat přirozenou cestou ze začarovaného kruhu bolesti a trápení.
Od svých dvaceti let jsem trpěla na bolesti podbřišku při menstruaci.
V roce 2008, po návratu ze stáže v Dánsku, mne začaly sužovat trvalé bolesti břicha – a tím to vlastně začalo.
Série vyšetření, podezření na zánět močových cest a ledvin, půlroční užívání antibiotik, které však nemělo žádný efekt.
Jeden gynekolog zjistil, že mi praskla cysta; a další cystu jsem měla o velikosti tenisáku.
První operaci jsem podstoupila v roce byla 2009, kdy mi diagnostikovali endiometriózu. Nasadili mi “úžasnou kúru“ v podobě hormonů a vyvolali tak umělý přechod menopauzu.
Nemohlo mě potkat nic horšího. Bylo mi tehdy 27 let, měla jsem po vysoké, právě jsem se zasnoubila a začali jsme chystat svatbu.
A do toho přišly katastrofální stavy – , pocení, rudnutí, nechutenství, výkyvy nálad, stavy úzkosti.
Pořád mi bylo do pláče.
Začala jsem se stranit lidem, protože jsem na sobě cítila, jak rudnu a jak se potím. Vůbec jsem neměla chuť na sex. Cítila jsem se opravdu strašně.
Do toho jsem měla normálně pracovat, nicméně v reálu jsem nezvládala jsem nic. Samozřejmě začal skřípat i vztah.
Pak další kontrolní operace. „Dočistili“ zbytek a řekli mi: „Teď musíte otěhotnět.“ Cože?!? Teď MUSÍM otěhotnět?!?! Mé bohémské duši zněl takový povel naprosto absurdně.
A tak čas plynul. Vdala jsem se, byla jsem plná elánu na plnění svých a chtěla si plnit své sny. Nebrala jsem žádné hormony, v určitý moment jsme si přestali dávat pozor. Jenže uběhl půlrok a očekávané těhotenství nikde. Pomocí ovulačních testů jsem zjistila, že nemám ovulaci.
Provozovali jsme tenkrát s manželem malou restauraci a strašně jsme tam dřeli. Byla jsem totálně fyzicky vyčerpaná. Navíc manžel hodně pil a to mému rozpoložení zrovna nepřidalo.
Bolesti břicha znovu začaly. Zkusila jsem homeopatii, ale ta pomáhala spíše mé psychice. Chodila jsem rovněž na masáže, které mě alespoň dobíjely energií, ale od bolestí mi nepomohly. Doktor radil, ať začnu znovu brát hormony pro navození menopauzy. Znovu se ocitnout na pokraji zoufalství a mít v mysli, že snad raději odjedu na Nuselský most? V žádném případě!
Jenže jak se naše manželská krize prohlubovala víc a víc, rozhodli jsme se pro umělé oplodnění (asi spíš jako pokus záchrany vztahu). Na klinice mě však zachvátila panika. Já a fabrika na děti?!??!!!
Snažila jsem se být statečná, ale prostě to nešlo dohromady s mojí filozofií. Rozhodla jsem se, že takhle ne. Nechtěla jsem, aby mi píchali hormony do břicha, a tak jsme od myšlenky na umělé oplodnění upustili.
Pořád jsme hodně pracovali, já byla vyčerpaná psychicky – a hlavně fyzicky. Sex mě nebavil a při nebo po něm mě bolelo břicho. Vztah se extrémně zhoršil, až nakonec manžel odešel za jinou a my se a rozvedli.
Prošla jsem si velkými změnami. To obrovské vypětí spojené s rozvodem a vším souvisejícím jsem sice ustála. Ale pak se začalo ozývat tělo. Zhubla jsem 8 kg, pak naopak nabrala 12 kg, rozjela se mi štítná žláza a různé další problémy, našli mi ohromné cysty. Prostě tělo v rozkladu.
Dala jsem si restart, a vše se srovnalo. Dokázala jsem zase tvořit, čímž jsem se vrátila do života. Problémy s bolestmi a ukrutně bolestivými menstruacemi jsem řešila tím, že jsem se zavírala doma a snažila jsem se co nejvíc jít alternativní cestou. Zkoušela jíst jen podle Ájurvédy, chodila jsem na akupunkturu, jedla čínské byliny, snažila se cvičit a sportovat.
V roce 2013 jsem se seznámila s mým současným přítelem;, milování s ním bylo poprvé bez bolestí, vše bylo skvělé, asi výhoda počáteční euforie. I nadále jsem však byla pracovně vytížená na maximum.
Protože mi exmanžel nechal nemalé dluhy, musela jsem zvládat dvě práce najednou. Vedla jsem velkou restauraci a do toho navrhovala interiéry.
Prostředí i lidé v restauraci, to vše mě ničilo. Dobře jsem si to uvědomovala, avšak z rozjetého vlaku se špatně vystupuje. Znovu se dostavilo fyzické i psychické vyčerpání a šílené menstruační bolesti. Nejspíš jsem byla i závislá na Algifenu.
Pan doktor opět radil operaci nebo okamžité otěhotnění. Tentokrát jsem si dříve absurdně znějící doporučení vzala k srdci a začali se s přítelem pokoušet o miminko. Marně.
Znovu tedy přišla operace a čištění ložisek endiometriózy. Nutno dodat, že na Homolce jsem byla jen pouhé číslo. Nikdo se se mnou nebavil. Po operaci jsem se snažila odpočívat a přemýšlela, co dál.
S obrovským očekáváním jsem se vypravila k panu doktorovi Hnízdilovi. Jenže dostalo se mi jen velmi obecného doporučení: „Dělejte to, co vás baví a místo prášku na bolest si vezměte prášek na spaní.“ Ale to během dne vážně nešlo. Odpovědi doktorů mě neutěšovaly. Začala jsem proto hledat jiné gynekology.
Jedna doktorka v Gennetu mi ve vší vážnosti řekla: „No, tak to je tragédie. Je vám 32 let, jste rozvedená, bezdětná a máte endiometriózu…..“ Tak jsem si v duchu říkala jestli se nemám jít rovnou odstřelit…… Další doktor mi řekl, že nemám žádnou endometriózu, ale že prostě „jen“ nemám vajíčka, že jsem neplodná, ale že se to dá řešit hormony. Další přišli s teorií, že mě špatně odoperovali, a že kdybych přišla k nim a něco si připlatila, měla bych už dávno po problémech.
Trápila jsem se v začarovaném kruhu. Chodila jsem na fyzioterapii, zkoušela znovu akupunkturu, pila byliny, dokonce jsem byla i na vyšetření v Itálii, ale nedostala jsem odpověď na otázku, proč se mi to všechno děje a jak lze mé problémy vyřešit. Cítila jsem tlak, že bych měla co nejdříve otěhotnět, ale neměla jsem ani nejmenší chuť jít na to umělou cestou.
Tou dobou se mi jen při pomyšlení na sex dělalo skoro zle. Bolesti zase stupňovaly. Pamatuji se, že jsem jednou jela na pracovní schůzku, a ačkoliv jsem si cestou dala prášek na bolest, než jsem dojela na místo určení, měla jsem takové bolesti, že jsem se nedokázala pohnout, natožpak sešlápnout pedál. Dostala jsem se na vyšetřeni k panu doktorovi Drahoňovskému, ten mi nasadil hormony Vissan a naplánoval se termín operace. Přesně rok poté, co jsem absolvovala zákrok na Homolce. Vissan mi působil strašně na psychiku. Nezbývalo než doufat , že po operaci vše přejde.
Ulevilo se mi a já začala brát antikoncepci Jeanine s pauzou po každých třech 3 měsících. Vše se zlepšilo, vrátila se mi síla, najednou jsem se cítila komfortně, nesužovaná bolestmi. Obrovská životní změna.
V roce 2017 jsem navíc skončila v restauraci a začala se věnovat výhradně tvorbě interiéru a produktového designu. Při další kontrole u pana doktora Drahoňovského vše vypadalo dobře, nicméně začala jsem brát antikoncepci trvale bez pauzy, abych předešla riziku, že endiometrióza zase vyroste. Ale i tak na podzim vše začalo na novo.
A znovu byla na pořadu dne otázka otěhotnění. No a jak by se to udělalo? Prý přestat na tři měsíce užívat antikoncepci a v té době otěhotnět. Dopomohli by tomu, muselo by se to pečlivě naplánovat..… Připadala jsem si jako v nějakém hloupém sci-fi.
Naplánovat dítě….?!!? „Drahý, teď si dva měsíce nic neplánuj. Musíme máknout, abych otěhotněla.“ Asi jsem staromódní, ale tohle si vážně nedokážu představit.
No a co když to nevyjde? Jak se budu potom cítit? Podstupovat tohle všechno jen proto, že musím? Protože to je údajně nejlepší podle medicíny? Jsem sobec, že takhle přemýšlím? Jsem divná? Nebo mi vůbec netikají biologické hodiny?
Všechny otázky světa mi zas skákaly v hlavě.
Nakonec jsem došla k přesvědčení, že tohle nedám. Že prostě nemám tak silnou vůli, abych prošla celým tímhle martyriem. V duchu jsem si kladla otázku, zda vůbec někdo řeší dopad endiometriózy na psychiku. Mám na mysli fakt, že kvůli bolestem žena není zrovna příjemným společníkem.
Že sex je bolestivý, nebo že se mu žena zcela vyhýbá. Že to narušuje vztah s partnerem. Že jsou problémy s otěhotněním. A že tohle všechno je snad ještě horší než samotná operace. Ani nemluvě o tom, že když žena začne užívat hormony a místo na 25 se začne cítit na 70 let, to je to vážně kulka do hlavy.
Znovu se tedy rozjelo kolečko konzultací u doktorů. Podle pana doktora Drahoňovského měla následovat další operace. Byla jsem zoufalá. Přeci nemůžu chodit na operaci každý rok. Obzvláště, když se doba následné úlevy začíná zkracovat.
A pak změna! Pan doktor mi doporučil fyzioterapii a poslal mě k Vám.
Vůbec poprvé za celou dobu jsem měla jinou alternativu než výběr z nabídky hormony – dítě – operace.
Popravdě, zpočátku jsem jsem neočekávala velkou změnu. Brala jsem fyzioterapii jen jako dočasnou berličku.
Jaké však bylo mé překvapení z toho, co následovalo!
Paní magistro, vy jste k mému tělu přistupovala dočista jinak než všichni doktoři. Evidentně cítíte a víte, kde je břicho v křeči a odkud kam se má uvolňovat. Najednou to dávalo smysl a bolesti začaly ustupovat.
Po fyzioterapii jsem byla vždy extrémně unavená a musela jsem se pořádně vyspat. Ale druhý den jsem byla jako nová. Když jste mi uvolňovala svaly i skrz vagínu, bylo to nejdrastičtější. Ten den už jsem nebyla vůbec ničeho schopná. Úplně mi ztvrdlo břicho a nohy, dostávala jsem křeče a nedokázala jsem skoro ani dojít na záchod.
Druhý den však přišla obrovská úleva! Stav se mi zlepšil o 200%. Křeče ustoupily, při sexu nic nebolelo, vše se uvolnilo.
Už zase skáču přes kaluže, výskala jsem v duchu radostí, když jsem u vás v prosinci 2017 dokončila první sérii fyzioterapií! Cítila jsem se prostě jako nový člověk.
Pak jsem přišla znovu v únoru 2018 – tenkrát jsem to přehnala během zimní dovolené na běžkách. Ale kombinací fyzioterapie a lymfy, jste mě znovu restartova. Díky vaší práci Vaší praci se mi vrátila důvěra v tělo.
Znovu se vracím ke své intuici. Naučila jsem se jinak fungovat, přijmout své limity, chápat změny počasí, poslouchat tělo, umět si pomoci. A nenechat zajít věci za hranu.
Jsem nesmírně vděčná za to, že mne pan doktor Drahoňovský poslal právě k vám, že zkusil alternativní přístup, a ne nůž nebo dítě. Kdo ví, dostat se do vašich dobrých rukou dříve, věřím, že bych si dvě operace ušetřila.
I nadále se musím hlídat a poctivě opakovat uvolňovací cviky. A zároveň bezpečně vím, že je to určitě přirozenější cesta, než si dát čtyřicet 40 kapek Algifenu nebo Ibupbrofen.
Je zkrátka k nezaplacení vědět, jak tělo reaguje, jak mu mohu sama pomoci a kam jít, když už to sama nezvládnu – navíc – bez drastického zásahu nože a bez psychického vyčerpání.
Od té doby, co jsem se díky vaší terapii naučila pracovat s bolestí a pravidelně tělo uvolňuji, cítím se mnohem lépe. Snažím se být v maximální pohodě, cvičím jógu, a když přijde na sport, respektuji limity těla a věnuji se nanejvýše tanci, nebo si zajdu na procházku. Antikoncepci beru stále bez pauz, takže nemám menstruaci.
Jsou dny, kdy cítím cukání, křeče v podbřišku a bolesti. Když jsem unavená nebo ve stresu, po větší fyzické námaze, po milování. Ale oproti tomu, co jsem zažívala dříve, je to pohoda. 🙂
Tahle občasná pobolívání beru jako radar, kterým mi mé tělo hlásí, že bych měla zpomalit a odpočívat.
Jsem šťastná, že jsem se k vám dostala, že jsem našla přirozenou cestu, jak se dostat ze začarovaného kruhu ven.
Věřím, že stejná metoda pomůže spoustě dalších žen. Ušetří je to od bolestí, od trápení, od rozcuchaných nervů a rozbitých vztahů.
Moc děkuji za vše! Barbora
